Řekové říkají, že jenom ženy, které omyly své oči pláčem, mohou vidět jasně. Pro Manuelu toto přísloví neplatí. Té noci, kdy auto srazilo jejího syna Estebana, pláče, až jsou její oči úplně suché a současnost i budoucnost splývají ve vzdálené temnotě. V hlavě se jí promítají poslední zápisky jejího syna. „Dnes ráno jsem prohlížel máminu ložnici, až jsem našel svazek fotografií. Všechny byly v půli přestřižené. Předpokládám, že tam byl můj otec. Mám ten dojem, že právě tato půlka v mém životě chybí." Matka mu nikdy neřekla, kdo byl jeho otec... ovšem hledat v Barceloně muže jménem Lola není vůbec snadné...